Pomíjivost...

čtvrtek 20. dubna 2017

zdroj
Když si pohybový antitalent (jako já) chce vybudovat jakous-takous fyzičku, trvá mu to měsíce a měsíce. Je ale zvláštní, jak rychle o ni přijde. Myslím, že tak je to v životě se vším. Má-li něco za něco stát, je potřeba tomu věnovat tuny času a energie. Pak stačí jedno škobrtnutí a můžete začínat nanovo. Dost už ale filozofování, raději to dnes shrnu v bodech:

- moje milovaná žena si ve svých ***ti letech koupila první boty na podpadku
- chodíme totiž tančit!
- docela mě to baví
- jen těma kyčlema prostě houpat nebudu a basta
- chlap má bejt chlap i při tanci
- howgh!

- málo běhám
- skoro nečtu
- vůbec nejóguju

- ale to se zlomí

- já se znám

Šutrofil

úterý 4. dubna 2017

Já a moje milovaná žena toho máme hodně společného. Jednou z oněch věcí je takový podivný druh obsese. Nevím, jak to nazvat, možná by se tomu dalo říkat touha po hromadění surovin. Abychom se co nejvíc doplňovali, každý z nás ujíždí na trochu jiném materiálu - u mě je to kámen (hlavně ten plochý, z kterého se skvěle dláždí a staví) a u M. zase dřevo (a to jakékoliv, hlavně když hoří). Naše procházky lesem tedy vypadají nějak takto:

"Bože tady je krásně, co?"
"To teda jo."
"Hele toho dřeva, to je tak na dvě zimy."
"A koukni na ten placák, ten by byl super k pergole."




Následuje sled nevyhnutelných událostí:

1.) Popadám dvacetikilový kámen.
2.) Děti kroutí hlavami.
3.) Kámen házím na rameno.
4.) Žena kroutí hlavou.
5.) Táhnu kámen kilometr k autu.
6.) Kolemjdoucí kroutí hlavou.
7.) Střídám ruce a ramena.
8.) Sám kroutím hlavou.

Doma:
- horká vana
- velké balení francovky
- opojný pocit

...ale jinak jsem relativně normální! Mějte krásný den, já jdu rozcvičit ty záda...

Jaké by to bylo...

úterý 21. března 2017

...kdyby vaše ovdovělá matka v osmačtyřicátém tajně převáděla přes hranice?
...kdyby za převaděčství dostala šest let natvrdo?
...kdyby z věznice utekla do Rakouska a následně Austrálie?
...kdybyste se v sedmi letech na dva roky ocitli v dětském domově?
...kdyby vás pak vychovávala pěstounská rodina a matku jste viděli až v osmašedesátém, ve 27 letech?

Také nevíte? Edgar Dutka to ví, neb to všechno zažil. A nejen to. On to také svým lehkým, vtipným a neskutečně čtivým stylem sepsal a úhledně zabalil do povídkové knihy.

Matka vzala roha.

Doporučuju.

Toulky...

úterý 14. března 2017

zdroj
Pokud se jednou pustím do nějaké knihy, odložím ji zpravidla poctivě dočtenou. Ne vždy se ale s autorem sžiji a čas od času knihu prostě nedočtu. Nic mezi tím. Neumím v knihách přeskakovat a číst je tak nějak "na půl".

Pasáže v knihách prostě zásadně nevynechávám. Měl bych z toho iracionální pocit, že autora příběhu jaksi podvádím. Mnohokrát už jsem se ale při čtení ne zrovna poutavých textů přistihl, že přepínám na jakéhosi "autopilota", který dále čte, aniž by k tomu potřeboval moji součinnost a já se mezitím v myšlenkách toulám jinde. Možná to znáte i vy...

V tomto stavu se přistihuji poměrně často, zejména při dlouhém běhu. Kolikrát uběhnu několik kilometrů, aniž bych o tom věděl a myšlenkami se mezitím pohybuji časem i prostorem, zcela neomezován svojí aktuální trasou.

Zdá se ale, že v tom nejsem zdaleka sám. Vědci prý zjistili, že průměrný člověk se na myšlenkových toulkách pohybuje 47% svého času a děje se tak při úplně všech běžných činnostech. Existuje prý jen jediná výjimka - a tou je sex. Při něm se údajně lidé neumí odprostit od přítomného okamžiku a jejich mysli se v tu chvíli na žádné toulky po okolí nechce.

Zajímavé průzkumy. Asi jsem se měl dát na věděckou dráhu.

Ticho...

pondělí 20. února 2017

Pinterest
...to je slovo, které tak nějak v kostce vystihuje moje rozpoložení několika posledních týdnů. Raději teď čtu, než píšu. Raději se dívám, než ukazuji. Raději naslouchám, než mluvím (promiň, M.)...

Cítím ale, že se to teď zlomí. Tichá a mrazivá zima je na ústupu a do žil mi začíná proudit jarní míza výřečnosti a exhibicionismu.

Mimochodem, slyšeli jste někdy zkratku ASMR? Já ne a o to víc mě překvapilo, na co všechno mají dneska lidi čas! Za zkratkou se skrývá krkolomný pojem "autonomní senzorická meridiánová reakce". Jde o jistý příjemný prožitek - reakce našeho těla na nějaký podnět, neboli spouštěč. Ta reakce zpravidla proběhne jako příjemné teplo, který se spolu s brněním rozlévá od hlavy přes krk a ramena dolů po páteři. Každý má ten spouštěč trochu jiný a škála podnětů může tedy být značně rozmanitá - u někoho je to tiché šeptání druhé osoby, u někoho určitý zvuk, například křupání čipsů... No a tady se konečně dostávám k důvodu, proč se o ASMR rozepisuji.

Zkuste otevřít Youtube a tato 4 kouzelná písmena zadat do vyhledávání. Zobrazí se vám nepřeberné množství videí, která mají jeden jediný cíl - a sice vyvolat u diváka/posluchače popsanou reakci. Asi mám bloklé čakry, ale na mě nefungovaly ani čipsy, ani šeptání do ucha od krásné ošetřující lékařky.

Možná kdyby mi ta slečna pošeptala, že Babiš odchází z politiky, prožil bych tu nejslastnější ASMR reakci, jakou svět zažil.

PRAHA...

pondělí 30. ledna 2017

... NOIR



Povídky miluji. Mám rád to umění komprese, kdy se příběh zhutní na několik stránek. Přestože se nejedná o příliš prestižní literární žánr, já považuji opravu dobrou povídku za vrchol spisovatelského umění.

Kniha Praha Noir je souborem povídek čtrnácti českých autorů, kteří byli osloveni s požadavkem napsat "noirovou" povídku z prostředí našeho hlavního města. Stejný projekt vznikl v minulosti i v dalších světových městech, takže na pultech knihkupectví můžete narazit například na tituly Boston Noir, Washington Noir, New Jersey Noir, Petrohrad Noir, Helsinki Noir... a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho...

Do psaní pražských povídek se pustili takoví spisovatelé, jako například Karol Sidon, Kateřina Tučková, Petr Šabach nebo Ondřej Neff.
Povídky jsou stylově nádherně rozmanité. Některé z nich sice nejsou příliš "noirové", zpravidla to ovšem dohánějí svojí čtivostí a napínavou atmosférou. Kvalitativně bych povídky rozdělil do dvou skupin: na ty dobré a pak na ty excelentní. Čtenář se tedy má na co těšit.

Každá povídka se odehrává na jednom konkrétním místě a její lokaci lze nalézt na mapce na zadní straně nádherně graficky zpracovaného přebalu. Grafické zpracování knihy je dalším smyslovým požitkem, které jsem si při jejím čtení dopřával. Na své si tak přijdou i milovníci pěkné grafiky a voňavého tisku.

Abych to v duchu úsporného literárního žánru shrnul do jedné věty: při čtení této knihy jsem si skutečně pošmákl!

leden...

sobota 14. ledna 2017

...v plném proudu!

zdroj: Pinterest
Nikdy jsem zimu moc nemusel. Vnímal jsem ji jako období, kdy se blbě běhá a nedá se jezdit na skútru. V lednu už jsem se těšil na duben a hypnotizoval kalendář v naději, že se o pár stránek pootočí. Letos se ale něco stalo. Užívám si všechno, co jsem dříve nenáviděl:
- bílé fleky od posypové soli na nohavicích
- pletenou čepici, která kouše
- styl běhu, kdy po dvou krocích vpřed následuje sklouznutí o jeden vzad
- zaparkovaný skútr, který chodím pravidelně poplácat po sedle
- cestování ve zpožděném a přetopeném vlaku s jazzovou stanicí na uších a knížkou v ruce
- užívám si mráz
- užívám si brzké stmívání
- a navíc jsem zjistil, že sníh perfektně čití boty. Je takový... očistný!

Je to pro mne velký průlom, protože počínaje letoškem už neexistuje část roku, kterou bych neměl rád.

A co jinak?

- čtu Praha noir (recenze již brzy!)
- po dlouhé době zase sýrařím
- koukám na Jobse
- a v mezičasech měním poblité povlečení (děti si přehazují střevní virózu)

Jo a abych nezapomněl: Dneska je tomu 39 let, co Johnny Rotten ze Sex Pistols prohlásil větu "Taky jste se někdy cítili podvedení? Dobrou noc..." a svým následným odchodem z pódia (a taky z kapely) udělal tečku za krátkou a neopakovatelnou érou opravdového PUNKu...

Ačkoliv... punk's not dead! Tak "dobrou noc".





Rýmička!

čtvrtek 29. prosince 2016

Už je to tak. Téhle zákeřné chorobě není svaté nic - dokonce ani Vánoce. Pod tíhou nemoci, která bývá pro mužskou populaci smrtelná, jsem ulehl do peřin a během dvou dnů dočetl tři knihy... Dnes bych rád napsal pár řádků o první z nich. Bude to pro mě těžké, protože je řeč o mém oblíbenci - o mnou zbožňovaném Harukim Murakamim (nebo jak se to skloňuje?) a bohužel tentokrát nechystám řádný chvalozpěv. Takže vysmrkat, odkašlat a jdeme na to:

Haruki Murakami: Spánek


Útlou knížečku donesl ve své kouzelné náruči sám Ježíšek. Radostně jsem ji osahal, očichal její stránky a nadšeně prolistoval překrásné ilustrace německé umělkyně Kat Menschik. Tiskařské a grafické provedení knihy je skutečně nádherné a bohužel musím konstatovat, že je tím nejhodnotnějším, co jsem v knize nalezl.

Kniha odpovídá rozsahově spíše povídce. Začíná větou: "Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát."
Pro mne jako manžela chorobného nespavce poměrně slibný začátek. Příběh nám poodhaluje krátký úsek života ženy, jejíž spánkový rytmus postihla záhadná anomálie. Přestala cítit potřebu spánku a s osmi hodinami denně, které díky tomu získala, nakládá po svém: čte a čte a čte... Povídka nás provádí jejími sedmnácti dny "nespánku" a člověk se chtě nechtě neubrání myšlenkám, jak by s takovým "darem" naložil on sám. Je spánek něco, co nás obohacuje a dodává životní sílu a energii, nebo je to neefektivní proces, díky kterému ztrácíme celou třetinu života a ten se pak točí jen kolem povinností a rutinních činností, které nepřináší žádnou radost? Hrdinka povídky má jasno...

...a já mám zase jasno, co se týče povídky jako takové. Ač mi to trhá moje čtenářské srdce, musím zkonstatovat, že (i přes zajímavé myšlenky a typicky Murakamiovský konec, který vám vyrazí dech), se jedná o celkem tuctovou povídku, která by bez značky MURAKAMI na jmenovce neměla šanci na vydání.

Tolik moje rýmou zalepené a ukašlané dojmy. Nenechte se ale ovlivnit názorem jednoho maroda, protože jak známo - tisíc lidí, tisíc názorů - a já budu rád, když mi ten svůj názor prozradíte třeba v komentáři. Já si zatím uvařím zázvorový čaj.

Adventní bilance...

čtvrtek 15. prosince 2016

autor: Feline Artisan
Tak už zase (pánbůh zaplať) běhám.
(Tedy pokud si nezapomenu vzít boty, jako třeba dnes.)

S holkami jsme zaskočili do kina na kritikou ztrhaného Anděla Páně 2. Jelikož jsem neočekával americký velkofilm, ani zápletku hodnou severské detektivky, ale pohádku, kde dobro vítězí nad zlem, byl jsem plně spokojen.

Čekání na kino si krátíme krátkou procházkou po tržišti na náměstí, kde se čas zastavil v lednu 1990 a od mých klukovských let se tu nezměnilo vůbec nic:
Bodrý chlapík v kulichu vábí kolemjdoucí muže na zbrusu novou leštěnku na lak auta, jejíž nevídané účinky demonstruje na kapotě zaparkovaného vozu. Postarší paní nabízí kousavé svetry nadměrných velikostí, z grilovaných párků odkapává omastek do ohně a halí celé náměstí do šedobílé mlhy. Zlatým hřebem skanzenu je umělý penis trčící z šedivých tepláků navlečených na figuríně před stánkem s šusťákovými bundami. Jediné, co mi chybělo, byli zlatem ověšení hráči skořápek. Škoda, možná bych si z nostalgie vsadil!

V příštím životě chci být náš kocour. Celé noci někde lítá a den prospí v mojí posteli. Budí se jen na maso nebo smetanu. Jestli existuje reinkarnační pořadník, rád bych se tam zapsal...

Čas nějak hrozně pádí. Ježíšek za dveřmi, volby na dohled, zima na krku a naše dcera má první podprsenku. To nezastavíš...

Černý...

sobota 26. listopadu 2016

...pátek.

zdroj: Pinterest
Nevím jak na vás, ale na mne letos "Black Friday" útočí úplně ze všech stran. Z televizních reklam, z rádia, z plakátů, dokonce i malé krámky na náměstí mají svůj Černý pátek. Kde se tu vůbec vzal? Mně jako první evokuje termín Black Friday krach na newyorské burze. K tomu totiž došlo 24. října 1929, což byl čtvrtek. Proto se tomu dni ve Spojených státech říká černé úterý a v Evropě pátek (hned je v tom více jasno, ne?).

Ovšem Black Friday, který na nás vyřvává zelený mimozemšťan z reklamy na tablety s krachem na burze nesouvisí. V Kanadě a USA tak říkají víkendu, který následuje po Dnu díkůvzdání a kterým vlastně startuje celá upocená nákupní horečka (velké obchody tu většinou otevírají už o půlnoci, aby mohli slev-chtiví zákazníci rozbít pár regálů a ušlapat několik prodavačů).

Přátelé, jděte mi s tím černým pátkem k šípku. Pro mě začíná advent, a ten v mých očích zhmotňuje všechno to, co Černý pátek (jakožto svátek konzumerismu) popírá.

Já zapaluji první svíčku, trochu zpomaluji (mrk mrk) a zdvihám vztyčený prostředníček všem zeleným mužíkům z reklamy.

Jdu si dát Černý kafe.