Čas...

středa 31. prosince 2014

Vzpomínám si, jak jsme jako děti s chutí znovu a znovu poslouchali vyprávění našich prarodičů. Jak náš děda jezdil s polovinou dětí ze vsi na dlouhých saních ze zasněženého kopce do asi 2 km vzdálené sousední vesnice, jak naše babička chovala psíka Fifinku, který sice neuměl hlídat, ani aportovat, ale zato se rád povaloval u starých kachlových kamen ve světnici.
Tehdy mi ty události připadaly strašně vzdálené. Tak daleko od našich vlastních životů. Jako bych si je četl v učebnici dějepisu, nebo ve staré kronice se zažloutlými stránkami.

Dnes už vím, že moji prarodiče to tehdy vnímali jinak...

Každý další rok mého života utíká rychleji, než ten předešlý. Vzpomínám na (pro mě) nedávné události, které se ale udály před deseti, patnácti lety. Dívám se na rok staré fotografie a mám pocit, že výjevy na nich zachycené jsme prožívali včera.

Čas je relativní veličina. Už Albert E. to věděl a přesně vědecky popsal. Já sice nevymyslím složité fyzikálně matematické vzorce, ale už to vím také. Čas neplyne stále stejně rychle...

Čas, teď mám na mysli ten můj, nejprve šel, pak se přes klus dal do běhu a pokud to tak půjde dál, nebude to trvat dlouho a poběží tryskem.

Čas je asi ten nejcennější dar, který člověk na světě má. Pokud někomu, nebo něčemu věnujeme svůj čas, je to jako bychom mu věnovali kus svého vlastního života. Nezapomeňme na to a prožívejme každou minutu s myšlenkou na to, jak cenný dar v rukou máme.

Prožijte krásný poslední den v roce!

Těší mě, že se vracíte na můj blog a věnujete jeho čtení svůj drahocenný čas. Tak nashle v příštím roce...

Recept na staročeský trdelník

pondělí 22. prosince 2014


Ač to odporuje koncepci tohoto blogu, rozhodl jsem se podělit se s vámi o recept na vynikající staročeský trdelník. Ačkoliv... on tento blog stejně žádnou koncepci nemá, takže vlastně jeho konzistenci neohrozím.

Recept je to jednoduchý a věřím, že i vy budete výsledkem nadšeni.























Bílé, nebo na blátě?

sobota 20. prosince 2014



Indiáni štípou dříví, 
Zárybnická hlásá hic
a já informací chtivý
nevím zase vůbec nic.

Bílé, nebo na blátě?
Jen to bych chtěl vědět.
Ve sněhovém kabátě,
nebo celé hnědé?

Pravda a láska...

čtvrtek 18. prosince 2014

... tu je a jednou zvítězí!

Už je tady...

pondělí 15. prosince 2014

... čas vánoční. Mám ho rád. Vůně františků, svíčky, za okny tma, oheň v krbu, červené víno, teplé ponožky, spadané jehličí na podlaze, bramborový salát k snídani a pilulky na žlučník.

Krom zmíněných symbolů času vánočního si nedokážu tuto dobu představit bez procházek nočními ulicemi. Rád si prohlížím adventní výzdobu v oknech, světla na terasách a zahradách. Už z dob před narozením našich dětí máme s mojí ženou takový zvyk. Když se setmí, vyrážíme do ulic (dříve města, dnes vsi) a "hodnotíme" výzdoby oken a domů. Nehledáme ale nejkrásnější a nejvkusnější okno... i když tím se samozřejmě rádi pokocháme. Do ulic nás táhne touha po něčem jiném. Hledáme tu nejbizarnější výzdobu. Je zvláštní, co jsou lidé ochotni zakoupit a následně aplikovat na svoje vlastní okna a příbytky. Je to činnost nadmíru zábavná. Vánoce mají být hlavně veselé, ne?

Vybíráme pečlivě a celá volba je vícekolová. Nejvíce se vždy těšíme na favority z minulých ročníků, k jejichž obydlím vedou naše první kroky. Zmínění favorité mívají tu vlastnost, že svou loňskou výzdobu neredukují, a velice často přikupují nové a nové elementy tvořící světelnou show, čímž naše tajná mini-soutěž rok od roku nabírá na kvalitě.

Chcete-li se dostat do pomyslné top-10, doporučuji zejména zakoupit plastová monstra všech barev, šplhající pupkaté Santa Clause (kteří sem, chudáci, po roce za polárním kruhem, celí dezorientovaní, omylem zabloudili), obří blikající hadice (které je vhodné umisťovat na štít domu a nechat je končit kdesi v polovině zdi), nebo barevné stroboskopicky blikající svíčky, jimiž je třeba obalit tu nejvyšší túji. Je také vhodné prokázat smysl pro detail a celou expozici doplnit ještě tím, že svému psíkovi nasadíte sobí paroží a červený pletený pulovr s bílou kožešinkou u krku.

A nebo víte co? Nedělejte to...

...a prostě si jen v klidu sedněte, mějte se rádi, přemýšlejte o tom, co je v životě důležité a nebo se jen jděte projít nočními ulicemi (slibuji, že si to užijete)...

P.S.: A nezapomeňte na kadidlo:

Na přání...

středa 10. prosince 2014

...je to úplně něco jiného, než si to motat pro sebe... Taková zodpovědnost!
Tak věřím, že budou slušet... a ještě jednou děkuji.


První dojem...

pátek 5. prosince 2014

Jsem člověk, který hodně dá na "první dojem". Sice jsem se už párkrát spálil, ale většinou se mi můj dojem dříve nebo později potvrdí. Myslel jsem si, že je to nějaká podvědomá intuice. Možná je, ale velkou roli, jak jsem nedávno zjistil, hraje několik zdánlivě malicherných detailů.

Stisk ruky

Pokud si s někým tisknu ruku a mám pocit, že mi dotyčný místo pravé horní končetiny podal mrtvou šupinatou rybu, začnu mít podvědomé pochyby o srdečnosti mého protějšku. Důkazem srdečnosti je pro mě pevný, ale ne přehnaně silný stisk. Hodně silný stisk někdy bývá nepříjemný, ale jakkoliv to zní divně, je to "bolest od srdce" a i v tomto případě je pro mě dojem ze stisku lepší, než kdybych tiskl měkkou houbu. Někdy bývá problém najít tu "hranici"... jinak tisknu ruku křehké dámě a jinak dvoumetrovému hromotlukovi. Někdy to člověk přepískne, ale všechno je lepší, nežli leklá ryba...
Při stisku ruky se dívám do očí. Ty prozradí mnoho...

Na houpačce

pátek 28. listopadu 2014

Život je taková jedna dobře promazaná houpačka. Chvíli to trvá, než se uvede do pohybu, ale když se rozhoupe, začnou se dít věci. Znáte ten pocit, kdy se dostanete úplně nahoru, křečovitě se držíte houpačky, všechno se s vámi na vteřinu zastaví, všechno - i čas a vy víte, že to nemůže trvat dlouho? Je to tak krásné, až se z toho jednomu svírá žaludek. Z tohoto bodu sice není jiné cesty, než zpátky dolů, ale i přesto ten okamžik stojí za to. Po tom, co ten okamžik pomine, člověk se zhoupne dolů, dotkne se nohama země, trochu se odrazí a může letět zase vzhůru...

Čím výše létáte, tím rychleji padáte, ale o to větší sílu máte k tomu, abyste zase začali stoupat.

Hezký pátek všem. Ať jsou ty vaše "vrcholné momenty" co nejdelší a pokud náhodou zrovna padáte, odrazte se od země vší silou. To, co vás čeká nahoře, za to určitě stojí.

Potmě...

čtvrtek 20. listopadu 2014

...teď běhám často. Brzy se stmívá, takže to ani jinak nejde. Mám rád podzimní běhy... Když se člověk správně obleče, není mu ani horko, ani zima a studený vzduch mu příjemně chladí tvář. Tmou se atmosféra běhu promění. Miluji, když se vracím a zdálky vidím ze tmy zářit naši vesnici. Kužely světel pod pouličními lampami protínající hustou mlhu, teplé odstíny barev v zářících oknech a spadané listí, se kterým si pohrává nenechavý vítr. To jsou chvíle, kdy je možné ticho i "vidět".

Přestože běhám přírodou, člověk tu a tam stejně míjí nějakou zástavbu. Znáte ten pocit, kdy zvenku nahlížíte do rozsvíceného domu, vidíte třeba rodinu u večeře, nebo chlápka s lahváčem sedícího na gauči a sledujícího televizní zpravodajství. Nevím, jak vy, ale já v tu dobu zcela nepokrytě hledím do oken bez náznaku studu. Kolikrát si říkám, že bych měl respektovat cizí soukromí a spíše sledovat kamenitou cestu pod nohami, ale nějak se mi to nedaří. Stejně vždycky upřu pohled do prosvětlené místnosti a sleduji útržky cizích životů. Zářící živé obrazy zarámované tmou.

Běh potmě je trochu romantický, trochu strašidelný, trochu nebezpečný, ale hlavně hodně uvolňující. Jen střídat nohy, sledovat cestu a nechat oči i hlavu běžet na volnoběh. Žádné vysoké otáčky, jen volně běžící motor...

A ještě nějaké postřehy:
- kaluži potmě běžec rozezná od černého asfaltu teprve tehdy, když do ní šlápne
- tma je plná divných postav, které běžce sledují (a když se na ně otočí, vždycky se schovají za strom)
- čelovka je užitečný pomocník, ale přitahuje hmyz (spousty hmyzu)
- když běžec vrazí ve tmě do psa, překvapeni jsou oba
- na zpáteční cestě už člověk ví o všech loužích na trase

Následující snímek zachycuje atmosféru na mé nejoblíbenější trase (není na něm nic vidno, neb byl pořízen za výše zmiňovaných světelných podmínek):


...Jsem se do toho nějak zamotal...

neděle 16. listopadu 2014


...motám a motám, docela mě to chytlo!

Paracord, neboli padáková šňůra, slangově padákovka, je lehká šňůra vyrobená z nylonu, která se začala vyrábět pro potřeby americké armády. Lanko má nosnost 250 kg a příjemně se s ním manipuluje. Krom toho, že se s jeho pomocí dobře skáče z letadla, se z něj dají uplést stylové náramky. Jejich kouzlo spočívá v tom, že se většinou pletou z dlouhého kusu lanka a do jednoho náramku se vtěsná kolem 2 a půl metru materiálu.... Náramek se dá rozplést a v případě nutné potřeby máte vždy po ruce dlouhý kus provazu. MacGyver by dnes jen tiše záviděl, kam se hrabou jeho triky s kancelářskou sponkou!




Klobouk

středa 12. listopadu 2014

„Ten případ byl od začátku ložený, pane Nývlte.“ Procedil inspektor Horáček, rozvalil se na židli, připálil viržinko a ledabylým pohybem ruky pokynul vrchnímu, který okamžitě začal točit další dva půllitry. „Víte, on ten Prouza chodil k té vdově Krumphanzlové každý týden. Sem tam jí něco opravil, skočil pro mlíko a chleba nebo jí pomohl s prádlem. Ona ta baba Krumphanzlová zdědila balík peněz po svým manželovi, to se všude vědělo. Taky pak nikoho nepřekvapilo, že když jí tenkrát zamordovali, že jí z prádelníku zmizela krabička s pěti tisícema. To, že jí tam měla, to nám nahlásila sousedka. Tý ona se svěřovala. Ten Prouza byl trochu grázlík, to jo. Hrál karty a dlužil nějaké peníze, ale jinak to byl moc galantní člověk, to vám teda řeknu, pane Nývlte. No a tohle mě právě od samého začátku vrtalo hlavou. Babka od vedle, ta její sousedka, vypověděla, že v ten den potkala mladýho Prouzu na schodech. On nosil takový šedivý klobouk a kabát. Pozdravil jí lehkým nadzvednutím klobouku – to on tak dělal, byl dvorný – a pokračoval dál až do bytu vdovy Krumphanzlové. Ta sousedka šla zrovna s prádlem, a když se vracela za pár minut zpátky, viděla oknem z pavlače, jak Prouza tu nebohou vdovu rdousí, klobouk naraženej do čela. Než přiběhli strážníci, byl dávno pryč, Krumphanzlová mrtvá a šuplík dokořán.

S mojí ženou...

pondělí 10. listopadu 2014


...se nelze nudit. Minulý týden jsem s ní absolvoval finálový večírek blogerky roku (sice líheň módní policie, ale zato moc příjemné setkání s Lucií a jejím milým mužem) a hned den na to jsem po příjezdu z práce sbalil spacák a kytaru a odjeli jsme do její třídy přespávat s bandou osmiletých dětí. V noci stezka odvahy v temných chodbách školy, ráno pak vyčistit zuby a ze školy rovnou do práce... Oba zážitky považuji za nezapomenutelné. Dovolím si několik postřehů:

- když se sečte zvuk jednadvaceti převalujících se dětí v šusťákových spacácích, vzniká hluk na úrovni zaplněného fotbalového stadionu (nebo mi to tak alespoň v jednu ráno připadalo)
- existují děti, které napadne pojídat luminescenční náplň ve světelných náramcích
- nejděsivější strašidla jsou ta, co nevydávají zvuky (fuj to sem se lek')
- škola je jediné místo, kde noční chůze na toaletu zabírá více času, než samotná činnost na cílovém místě
- luminestenční náplň na zubech skutečně v noci svítí

Možná to bude nějaký druh úchylky...

pondělí 3. listopadu 2014


...či co. Každopádně se mi to zdá neškodné a nehodlám se s tím jít léčit. Mám na mysli moji slabost pro všechny ty diářky, zápisníčky, sešitky a jiné voňavé papírnické produkty. Jakmile procházím v obchoďáku kolem koutku s papírnictvím, moje touha mě přemůže a já začnu listovat, probírat se, ohmatávat a nasávat tu vůni...

Kalendář v moudrém telefonu je sice praktické věc, obzvláště pokud vám, stejně jako mě, chodí pozvánky na schůzky a porady elektronicky. Já se ale nenechám připravit o to šustivé a voňavé potěšení a každou takovou schůzku si pěkně přepíšu do svého papírového diáře. Schůzky modrou propiskou, úkoly tužkou, červeně důležité termíny.

Ten slastný pocit, když si odškrtávám splněný úkol! Takto doslovně fyzicky ho člověk může prožít jen když je to na pravém papíře a s tužkou v ruce. To žádná aplikace v telefonu nezařídí.

Koncem každého roku si pěkně poctivě přepíšu všechny narozeniny ze starého, rokem používání poznamenaného, ohmataného a většinou také politého diářku do toho nového, voňavého, neposkvrněného. Všechny svátky vytáhnu zvýrazňovacím fixem a důležité akce rozepíšu na celý rok dopředu, abych se měl na co těšit. Při listování tím starým kalendářem člověk jakoby prožívá celý rok znovu. Připomene si, co všechno stihl a nebo stihnout chtěl, ale z nějakého důvodu na to nedošlo. Jakoby listuje minulostí. Svým životem.

Pak se zhluboka nadechnu a nasaji vůni toho čerstvého papíru.

Jééé a knížky... jak já rád čichám k novým knihám... Nebo noviny! Papírové noviny, když jsou ráno ještě nezmuchlané a voní čerstvým tiskem...

Ne, nepůjdu se léčit. Mám to pod kontrolou. Kdykoliv s tím dokážu přestat...

...fakt!

Módní policie

pátek 24. října 2014


Tak vám řeknu, těch typů strážců zákona, s kterými počítá náš demokratický systém, je opravdu hodně. Kromě policie ČR, městské, dopravní, vojenské nebo třeba tajné, máme také policii módní! Jsou to zpravidla ti chlápci v divných kalhotách, kteří v televizi vyjadřují svůj názor nad něčí róbou, aniž by to kohokoli zajímalo.

Občas si říkám, jakým výcvikem asi takoví módní policisté procházejí. Vlastně se o tento druh bezpečnostní složky budu muset zajímat více. Vždycky, když ráno váhám nad bílou košilí, nebo mým oblíbeným trikem a vytahanou mikinou, říkám si... "Co když tě seberou?!", ale stejně to vždycky udělám. Navléknu si ty seprané hadry a vyrazím do práce, přestože vím, že už mi dýchají na záda. Jdou po mně. Vím to.

Kdybych se dlouho neozýval, dostali mě... (vzpomínejte na mě v dobrém)

Jestli bude....

neděle 19. října 2014

....můj podzim života vypadat jako ten letošní, tak se na něj těším. Fakt.




Doba gumová

neděle 12. října 2014
















Nad úspěchem některých podnikatelských záměrů mi zůstává rozum stát. Kdyby mi před rokem, dvěma, někdo řekl, že vydělá miliardy tím, že za pár korun vyrobí hadici, tu nastřihá na tisíce drobných kousků, naučí z nich děti plést náramky a začne je prodávat za desetinásobky jejich výrobních nákladů, asi bych si řekl, že je snílek a blázen.

Dneska mám na každé ruce jeden gumičkový náramek od svých dcer, na klíčích mi visí jakýsi motanec ze stejného materiálu, figurky koní nosí gumičková sedla a já při každém vysávání podlahy zaplním polovinu pytlíku gumovou hmotou.

Ten nesmysl, který ovládl svět, vymyslel v Americe žijící Malajsian, inženýr pracující na crash testech, Cheong Choon Ng. Sice si myslím, že by si děti zasloužily trochu kreativnější zábavu, než plést nekonečné řetězce stále se opakujících uzlíků, aby si je potom člověk v lepším případě omotal kolem ruky, nebo daroval někomu, kdo bude předstírat, že tenhle pestrobarevný náramek bude s chutí nosit dnem i nocí. Přesto však nezbývá než onomu muži, otci dvou dcer, vzdát hold. Ono to funguje. Děti to baví. Vypukla pravá gumičková mánie. Gumičkuje se doma, ve škole o přestávkách, v létě na táborech, u "mekáče" na stolech a na autobusových zastávkách.

Až jednou budou mimozemští archeologové kopat do nitra naší dávno mrtvé planety, naše kosti najdou mezi vrstvami různobarevné gumy.

Začíná doba gumová....

Bojoval jsem za císaře pána

pátek 26. září 2014

 Ještě mě trochu mrazí... Knížečka útlá, ale čtení nesnadné...


Augustin Mudrák, český voják, který strávil deset let svého života na vojně a ve věku těsně před třicítkou si prošel hrůzami první světové války, si den co den zapisoval do deníčku události z bojiště. Přestože nejsem milovník válečné literatury, tato kniha mne pohltila. Je jiná. Četl jsem skutečné zápisky skutečného muže, který prožíval to, co mi považujeme za historickou událost uloženou v učebnicích a v obalech na DVD s válečnými filmy. Byl součástí oněch událostí a s mrazivou mechaničností zapisoval svoje prožitky, při jejichž čtení se člověk neubrání zamyšlení nad smyslem bojů i nad osudy nevinných mladých mužů a jejich rodin.

Informace na databazeknih.cz


Dočteno...
...a co dál? Rozhodně potřebuji odlehčit! ...



Z deště pod okap

úterý 23. září 2014

Některé dny to tak prostě je... člověk udělá chybu už tím, že vyleze z peřin... Ale každý takový den, ať už je sebehorší, má svůj konec. Je dobré to mít na paměti.

„Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.“
Kurt Cobain (1967–1994)











In Bloom by Nirvana on Grooveshark

Piccolo neexistuje...

čtvrtek 18. září 2014













Nepovažuji se za gurmána, ale když si dám v restauraci espresso, očekávám, že dostanu nápoj, který bude alespoň tak dobrý, jako když si ho připravuji já, amatér, sám v domácích podmínkách. Jak pošetilá je moje představa. Tak jako člověk od počátku věků stojí před tou nejzákladnější otázkou lidstva, tak i já se potýkám s rozhodnutím, zda si v cizím městě zkusím dát kávu v kavárně či restauraci. Zpravidla to zkusím, ale výsledek je (až na výjimky) vždycky stejný.

hrnky, hrnky, hrnky...

neděle 14. září 2014











Je to zvláštní, ani nevím, jestli jsme kdy vynechali návštěvu hrnčířských trhů na berounském náměstí, ale řekl bych, že ne. Z každé procházky po trhu si vždy odneseme plný košík hrnků, misek, mističek a talířů. Ani letos tomu nebylo jinak, cestou k autu jsem se prohýbal pod tíhou ukořistěného nákladu. Jeden by řekl, že se to nádobí u nás musí nutně někde kumulovat, ale nemám ten pocit. Je to pro mě záhada, ale hrnečky mají stále svoje místo a nepadají nám z poliček. Čas od času dochází k nehodě, jako tomu bylo se Soni espresso-hrnečkem z úvodní fotky, ale že bychom rozmlátili za rok 2 koše keramiky? Tak trochu podezírám svoji ženu, že se našich hrnků v průběhu roku zbavuje, abych nikdy neměl pocit, že už jich je dost. Jelikož jsem si jist, že by neměla žaludek na to se jejích hliněných miláčků zbavovat definitivní cestou, myslím, že to dělá formou charitativních darů a také, že občas hodí nějakou tu keramiku našim návštěvám při jejich odchodu do tašky (tajně, abych nic netušil a možná ani oni).
Ať už je to jak chce... jsem rád, že to umí zařídit tak, abychom mohli zase za půl roku vyrazit a udělat si radost novým kouskem... však víte, jak chutná čaj z nového hrnku.

Zvládněte skok do školně-pracovního procesu tak pohodově, jak jen to půjde... a pokud budete mít pocit, že vám ta vaše "lesní zvěř" už přerůstá přes hlavu, udělejte si pohyblivý svátek a zaposlouchejte se do rytmů brněnské Lesní zvěře (z jejich desky Movable Feasts - pohyblivé svátky)...


Tragédie na Valašsku

úterý 9. září 2014


Řek' mi soused mezi řečí,
když jsme na vlak spěchali,
co se stalo v Meziříčí,
jaké časy nastaly!

Ve Valašském Meziříčí
na Den her a oddychu
pořádali zápas býčí
bez velkého ostychu.

Starosta, ten starý vůl,
vyzval k boji býka,
dnes je přetržený v půl,
pot mu z čela stýká.

Ve Valašském Meziříčí
starosta měl pech,
roh mu skončil v meziřití
po vteřinách třech.

Od té doby Meziříčí,
město naší kultury,
do zkázy se rychle řítí,
pomoc čeká ze shůry.

Nechcete-li ve svém městě
také zápas býčí,
běžte volit svědomitě,
nebo budem ▬ ▬▬

Mňága a Žďorp: Ve Valašském Meziříčí:
Made in Valmez by Mnaga a Zdorp on Grooveshark

Festové postřehy

čtvrtek 4. září 2014














Festivalová sezóna pomalu spěje ke svému konci. Ta letošní byla opravdu nabitá. Nemohu se s vámi nepodělit o několik (často draze vykoupených) zkušeností:

- Plastové čtyř-pisoáry od TOI TOI jsou sice prima vynález, ale je nutné je umisťovat na rovný a pevný povrch.
- Přesto, že povrch pod výše uvedenými pisoáry splňuje zmíněné požadavky, je nutné je obsazovat podle podobného schématu, jako když se utahují kola u auta (pro neznalé: vždy křížově proti sobě). V opačném případě se celá sestava pisoárů nakloní na obsazenou stranu, což sebou nese spoustu rizik...
- Živý jukebox (4 muzikanti vtěsnaní do mini-karavanu hrající na přání po vhození mince a stisknutí tlačítka), je jediný jukebox, který mi při fotografování pokynul a připil pivem.
- Ať už se v davu pod pódiem postavíte kamkoliv, vždy se těsně před vámi utvoří ulička, kudy budou proudit fronty lidí na toalety a pro občerstvení.
- Chcete-li se dostat na pódium k hlavní kapele, předstírejte, že hledáte svoje rodiče.


Babí léto

úterý 26. srpna 2014













Babí léto začalo netradičně brzy. Světlem zalitá krajina plná barev, stromy v alejích se ohýbají pod tíhou sladkého ovoce a vzduch nasycený sluncem, které už ale nepálí, jen příjemně hřeje.

Proč je to léto zrovna babí? Na americkém kontinentu podobným klimatickým jevům během přelomu léta a podzimu říkají léto indiánské. Snad pro ty barvy, které připomínají pestré odstíny na tvářích dávných obyvatel těchto krajin. U nás je léto babí. Je to snad pro to, že je v těchto dnech letní období, ta krásná žena plná síly a energie, už v trochu pokročilejším věku a ztrácí sílu? Je-li to tak, je to označení trochu nefér. Ta pomyslná žena v tomto období dozrává do toho nejkrásnějšího věku. Vydává svoje plody a je pastvou pro všechny lidské smysly.

Ne, že bych se nějak hluboce zabýval etymologií slovního spojení babí léto, ale jako přijatelná varianta na mne působí vysvětlení uvedené už v Ottově slovníku naučném. Podle něj za označení babí léto mohou
...jemné pavučiny za jasného počasí v září jednotlivě nebo v chumáčích ve vzduchu poletující...
Tato vlákna připomínající dlouhé vlasy šedivé stařenky byla a jsou sama o sobě označována jako babí léto. A jelikož jsou charakteristické právě pro toto zářijové počasí, babím létem myslíme i tyto slunné dny na sklonku léta.

Ať už je to s tou babou v názvu jak chce, je to pro mne nejkrásnější období roku. Užijme si hřejivou dlaň té nádherné zralé ženy, ještě než se zahalí do ledového závoje a my se před jejími doteky budeme schovávat pod vrstvy teplých oděvů.

Ahoj!

čtvrtek 21. srpna 2014
















Jsou jisté věci, které mě dokáží znervóznět. Jako třeba když jedete v cizím výtahu a uprostřed jízdy se ozve divný praskot, nebo když musím na silnici předjíždět vůz řízený postavou v čepičce či klobouku (hlavně na Dušičky). Pak jsou ale situace, které by na první pohled žádné neblahé tušení vyvolávat neměly a přece se tak děje.

Čtu si noviny a zdálky ke mě doléhá vřískot hrajících si dětí. Dokud je hluk takový, že lze obtížně vnímat čtený tisk, není se čeho obávat. Moje nervozita se dostaví ve chvíli, kdy vřeštění ustane a rozhostí se ticho. To totiž nikdy nevěstí nic dobrého. Nejhorší ale je, že to ticho si jeden uvědomí až po drahné chvíli. Člověk se začte (konečně to jde, jelikož je ticho) a najednou mu tělem proletí elektrický šok. Uvědomí si, že není nic slyšet a to už pěkně dlouho. Nastává běh do dětského pokoje a vteřina pravdy.

Po otevření dveří bývá zpravidla k vidění podlaha natřená vodovou či jinou barvou, případně pokrytá souvislou vrstvou malých korálků, nebo papírků nastřihaných na pravidelné kousky 5x5 mm... anebo jiný projev dětské tvořivosti, která způsobila onen nápadný útlum hluku v domě.

Je ale ještě jedna věc, která dokáže rozhodit moji jindy tak flegmatickou povahu. Je to chvíle, kdy mě dítě z ničeho nic pozdraví. Je jedno, je-li to dítě vlastní, či cizí. Je to prostě signál k tomu, abych se začal pídit po tom, co provedlo. Nemyslete si, u nás doma děti vedeme k slušným způsobům. Teď ovšem nemám na mysli pozdrav po příchodu ze školy nebo venku na ulici. Myslím tu situaci, kdy je pozdní odpoledne, já projdu kolem dětského pokoje a zaražená malá postavička vyštěkne "Ahoj!"...

V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.

Zkontrolovat ruce za zády (nenajdu-li marihuanu).
Spočítat děti (nedošlo-li ke ztrátám).
Zkontrolovat kapsy (nejsou-li tam řezné zbraně)...

....a nakonec člověk s velikou úlevou zjistí, že jen vylili vodu z akvarelů po celém stole...

Byl jsem tak blízko...

pátek 15. srpna 2014










Byl jsem tak blízko. Mohl jsem vyhrát příští soutěž nejlepšího snímku roku National Geographic (přinejmenším). Chybělo tak málo...

Zrovna jsem běžel... stalo se to kdesi mezi sedmým a osmým kilometrem, tam, kde se cesta malebně kroutí a zároveň nepřátelsky zvedá, jako by se chtěla dotknout vrcholků stromů, které ji obklopují. Přes slané pramínky proudící z čela do mých očí jsem zahlédl neuvěřitelný výjev. Při kraji cesty byl slimák. Uznávám, samotný slimák při kraji cesty není nic výjimečného, jsou jich všude tuny. Ale tenhle slimák kouřil. Fakt... Z pusy mu trčel nedopalek a on ho labužnicky okusoval. Vypadal jako ostřílený kuřák. Ten výjev mám pořád před očima. Trvalo mi ještě několik kroků, než mému mozku došlo to, co viděly oči před pár okamžiky. Zastavil jsem se a zalitoval, že s sebou nemám foťák. Přestože to dělám nerad, rozhodl jsem se zvěčnit onen výjev pomocí telefonu, protože "něco" je pořád lepší než "nic". Ten pohled byl natolik fascinující, že by mi kde kdo odpustil i nedokonalost formy, kterou jsem toho kuřáka zachytil.

Popadl jsem upocený telefon a z uší vytrhl sluchátka. V tu chvíli ke mě dolehl podivný zvuk. Byl to dunivý hřmot, jehož intenzita jako by narůstala. Na této cestě jsem ještě nikdy nepotkal motorové vozidlo, takže dokud zpoza zatáčky nevyrazil rozjetý traktor s vlekem, myslel jsem, že slyším bouřku.

Pud sebezáchovy na mě křičel, abych uskočil do trávy vedle cesty, a tak jsem z tohoto bezpečného místa už jen sledoval, jak se kouřící slimák pomalu mění na hnědou skvrnu s nedopalkem.

Nový výjev jsem raději nefotil. Pochybuji, že bych díky němu vyhrál snímek roku.

Byl jsem tak blízko...
_______________________________________________

P.S.: Myslím, že nešlukoval... spíš přede mnou jen tak frajeřil.
P.P.S.: Snímek v úvodu je ilustrační a zachycuje jiného slimáka v úplně jiné situaci (kterak se chystá na naši úrodu cuket)

Pár slov k běhu (za běhu)

sobota 9. srpna 2014


Je zvláštní, jak hluboko se mohou v člověku usadit některé zážitky z dětství nebo raného mládí ("kolena výš, ruce, dopadej na špičky!")...

Běh je pro mě meditací. Miluju běh o samotě. V přírodě. Člověk má jedinečnou možnost obrátit se sám do sebe, přemýšlet i nad věcmi, na které jindy nemá čas nebo odvahu.

Nikdy jindy jsem nedostal tolik nápadů, jako při běhání (na druhém místě je vana a toaleta). Ještě nikdy mi sprcha nechutnala tak, jako po hodinovém běhu. Ještě nikdy mi oběd nevoněl tak, jako po té úžasné sprše.

Dlouhá léta se snažím svojí ženě popsat dojmy z mých pohybovo-meditačních dýchánků. Neúspěšně. Jsou nepřenosné. Doufal jsem ale, že budou dostatečnou motivací k tomu, aby vyběhla a nasbírala svoje vlastní pozitivní zkušenosti. Trvalo to 8 let... Nakonec to za mě udělal Dušan (dík!). Prostě dostala chuť a nazula boty.

Já už jen vysvětlil, že běh může mít více podob (kolena výš, dopadej na špičky....!). Ta podoba, kterou znám já, je trochu více punková. Běhej, když máš chuť. Běhej v tempu, které cítíš. Kašli na pravidla. Dopadej tak, jak ti nohy narostly. Nezávoď a ponoř se do sebe.

Je zvláštní, jak hluboko to v ní bylo... ale je to pryč.

_______________________________________________

Pod čarou: Někdy běhám jen tak... poslouchám ticho kolem sebe, slyším svůj dech a tlukot vlastního srdce. Jindy mám chuť na hudbu. Miluju muziku, ale v běžném dni není tolik času si ji v klidu vychutnat. Dnes jsem ji měl opět na hlavě. Chtěl jsem si jen lehce zaklusat... Ten rytmus je ale neúprosný. Nedokážu se z něj vymanit. Řídí moje kroky, moje tempo. Zkuste vyběhnout kopec a poslouchat toto...

Monkey Wrench by Foo Fighters on Grooveshark

Podomní prodejce

čtvrtek 7. srpna 2014

Je neděle, krátce po poledni, začten do knihy ležím a užívám si poobědovou siestu. Moji meditaci přerušuje klepání na dveře. Čtu dál, ale na půl ucha vnímám rozhovor mezi naším "hostem" a moji ženou. Obsah vět sice nemohu slyšet, ale z intonace a hlavně kadence řeči je mi jasné, že k nám zavítal podomní prodejce.

Neochotně odkládám knihu a jdu se vložit do rozhovoru, neb podomní prodejci jsou u nás doma moje parketa. Přicházím v momentě, kdy usměvavá atraktivní dáma stříká mojí milované ženě už druhou dávku "parfému" na zápěstí.

Cesta s dětmi

pátek 1. srpna 2014










Tiše závidím rodinám, které se vydávají na dlouhé cesty s dětmi. Ty většinu času prospí a po zbytek doby poslouchají audio pohádky a hledí z okénka. Posádka vpředu se nerušeně věnuje řízení a kochá se okolní krajinou.

U nás je tomu jinak. Jízda do Chorvatska je asi tak reálná jako výprava za polární kruh. Naše dojezdová vzdálenost zdaleka nedosahuje hranic naší země a končí někde v oblasti Kokořínska. Jakákoliv delší cesta si vybírá svoji nemilosrdnou daň v podobě materiálních i jiných škod, nevyjímaje újmy na zdraví.

Pro ilustraci přikládám přepis desetikilometrového úseku jedné z našich cest:
km 1: Křečovitě svírám volant a opakovaně domlouvám dětem, aby nekopaly zezadu do sedačky.
km 2: Bety chce čůrat.
km 3: Uhýbám manželce, která se snaží ze svého místa vysušit zadní sedadlo (kdo jim dal tu lahev s vodou??).
km 4: Snažím se nestranně rozsoudit boj o hopíka, který kdysi zapadl mezi zadní sedačky, dnes se znovu objevil a který nutně potřebují obě děti (samozřejmě současně).
km 5: Silou vůle držím vůz ve svém jízdním pruhu, šátrám za zády  po podlaze a hledám plyšáka, který tam upadl a bez kterého prostě v jízdě pokračovat nemůžeme!
stále km 5: Bety se připomíná, že jsme jí ještě nezastavili na čůrání.
km 6: Vypínám rádio, jelikož hluk ve voze začíná atakovat práh bolesti.
km 8: Popadám hopíka a vyhazuji jej otevřeným okénkem do polí.
km 10: Bety potřetí upozorňuje, že chce čůrat. Začínám jí to věřit a stavím u krajnice.

Stejně mi ale stojí za to podstupovat tuto torturu znovu a znovu. Je to jen malá daň za ty krásné chvilky, které nás čekají tam v dáli... někde těsně před Kokořínem.

liché ponožky a zákon o zachování hmoty

pondělí 28. července 2014















Problematika chybějících ponožek po jejich vytažení z pračky je často vzpomínaná záležitost a myslím, že už má svoje pevné místo i v odborné literatuře. Stejně mi ale tento fenomén nepřestane fascinovat. Mám dvě nohy, na každé noze jednu ponožku. Dohromady dvě ponožky. Večer se svlékám. Z každé nohy jadna ponožka, která je vzápětí umístěna do koše na prádlo a posléze do pračky. Po vytažení z pračky je třeba ponožky, které během očistného procesu v útrobách automatické pradleny figurovaly jako samostatné elementy, opět spárovat, aby bylo možné pár znovu použít. A zde nastává to, co nikdo nechápe a přesto už to nikoho nepřekvapí. Z pračky je vytaženo několik ponožek, které není možné spojit s žádnou jinou do páru. V mariáši by se řeklo, že jsou plonkové.

Je možné se tomu pořád dokola divit a nebo přijmout tento věděcky doposud neodůvodněný jev jako fakt a naučit se s ním žít. Je možné proti němu i bojovat, jako to dělám já. Již několik let si kupuji pořád stejné ponožky jedné a té samé barvy. Takové ponožky je možné mezi sebou volně kombinovat a starost s hledáním adekvátní dvojice tímto elegantně odpadá. Překvapení při dodržení tohoto postupu nastává jen po vytažení poslední ponožky z pračky. Ta totiž zpravidla bývá lichá...

A já se ptám: není snad toto jasný důkaz o nepravdivosti všeobecně uznávané teorie o zachování hmoty a energie??

Muži a multitasking...

čtvrtek 24. července 2014














Mladý sympatický muž v mé oblíbené vinotéce čepuje druhý litr ještě mladšího a ještě sympatičtějšího rulandského, přitom mi druhou rukou vrací drobné a navrch stačí vtipkovat.
Nevím, kde se vzala ta strašná pověra, která tvrdí, že muži nedokáží vykonávat více činností naráz. Rád bych dnes tuto nepravdu vyvrátil. Začal jsem si za tím účelem sepisovat seznam situací, ve kterých jsem se přistihl při více činnostech naráz. V IT terminologii se tomu říká multitasking...

  • jedu na motorce a zároveň sleduji ženu v sukni na chodníku při pravé krajnici
  • ležím ve vaně a upíjím z půllitru polotmavou kvasnicovou třináctku
  • griluji maso a úkoluji manželku, aby přinesla talíř, sůl, dolila hostům a otevřela mi pivo
  • jedu na motorce a sleduji jinou ženu v jiné sukni na chodníku při levé krajnici
  • piji kávu a čtu denní tisk
  • griluji maso a posílám děti do kůlny pro dřevěné uhlí
  • myslím na to, že musím přezout gumy na autě a přitom vytvářím dojem, že vnímám, co mi manželka už deset minut vypráví
Vím, že bojuji s větrnými mlýny, ale nenechám si vzít naději, že jsem těmito neprůstřelnými důkazy přesvědčil alespoň hrstku pochybovačů.

Znáte jiné příklady, které vyvrací onu zakořeněnou a lživou teorii o mužích? Pomozte mi hledat pravdu a spravedlnost!

Život s blogerkou

neděle 20. července 2014












Už ani nevím, jaké to je:
  1. jíst jídlo, které nevychladlo během fotografování
  2. ráno se probudit a spatřit svoji ženu, kterak spí a neodpovídá s notebookem na klíně na komentáře z předešlého dne
  3. vzít do rukou fotoaparát, který není mastný nebo ulepený od moučkového cukru
  4. přijet z práce domů a být první, kdo uvidí moji večeři (většinou bývám v druhé tisícovce, ale jsou dny, kdy to stihnu i do pětistovky)
  5. vyprávět kolegyním u oběda, co jsme dělali o víkendu a nevidět jim přitom na očích, že už to všechno dávno četly
  6. projít se po domě v trenýrkách bez obavy, že mě tak během 24 hodin uvidí čtyři a půl tisíce žen

Co bylo ve škole?

úterý 1. července 2014






Znáte tu situaci, kdy jako moderní otevřený rodič odhodlaný promluvit si se svým dítětem v podstatě o čemkoliv zahájíte rozhovor u společné večeře dotazem "Co bylo ve škole?"...

...a dostane se vám značně neuspokojivé jednoslovné odpovědi - a sice "nic!"?

Usedám k jídelnímu stolu, prohlížím si svoje potomstvo a přemýšlím nad tím, jak takové nic ve druhém ročníku základní školy může vypadat.

Nic může znamenat, že se ve škole opravdu nedělo NIC.
Nic může znamenat nic důležitého, nic hodného popisu.
Nic může znamenat nic z toho, co bys měl vědět,
...nebo nic, co bys chtěl slyšet.

Z pracovní praxe dávno vím, že má-li se člověk dozvědět objektivní informaci, nemá pokládat návodné a uzavřené otázky (tedy otázky, na které se nabízí odpověď typu ano/ne). Z rodinné praxe jsem ovšem nabyl zkušenosti rázu zcela opačného. Má-li se člověk dozvěděl alespoň NĚJAKOU informaci, je zcela nezbytné pokládat otázky uzavřené a pokud možno co nejvíce návodné.
Je třeba ale počítat s tím, že se původně zamýšlený rozhovor v okamžiku promění ve výslech. Zkuste si vychutnat večeři a přitom pokládat otázky (nebo si na ně odpovídat): "Psali jste diktát?", "měla jsi tam chyby, že ANO?", "ty ještě nemáš hotové úkoly, že NE?", případně "cvičila jsi dnes na klavír?"...
Pohled mi padá na dřevěnou desku prostřeného stolu a já přemítám o tom, jak to bude jednou fajn, až děti vyrostou z tohoto nesdílného období a celá rodina povede dlouhé dialogy a plodné diskuse. Jsem totiž přesvědčen, že tato neochota odpovídat na otevřené a nenávodné otázky s věkem zmizí stejně jako mezery po chybějících mléčných řezácích.

Moje úvahy rozbíjí manželčin hlas, který zdálky doléhá ke stolu:

"Co bylo ve školce k obědu, Bety?"
"Už nevím."
"A co bylo v práci, miláčku?"

Zvedám oči od stolu a pozoruji blížící se ženu, která přináší talíř chutné krmě.

"Ale... nic."

Slova

pondělí 30. června 2014







Slova jsou zbraň. Zbraň jako každá jiná. Mají moc a sílu a dokáží způsobovat hluboké rány.
Slova jsou ale mnohem víc, než jen to. Slova umí i uzdravovat... uzdravovat ty bolestivé krvácející zranění, co způsobily v duši.

Po čase zůstane jen sotva znatelná jizva. Rána už nebolí, ale při každém pohledu na jizvu si člověk vzpomene, že tam kdysi byla. Už nikdy na ni nezapomene.

Člověk posetý šrámy a jizvami je opravdový člověk, který žije opravdový život. Každá ranka znamená velikou zkušenost. Čím má člověk více šrámů, tím pečlivěji váží slova. Tím obratněji zachází s onou nebezpečnou zbraní...

...Tak si představuji moudrost.


Jednoduché pravidlo, ale nelehký úkol... zvláště když člověk v noci zavírá okno v dětském pokoji a do bosé paty se mu vryje jeden z osmi ostrých rohů toho nejtitěrnějšího kousíčku lega...

Běh je jako život

čtvrtek 26. června 2014

Není to život, ale je skoro úplně jako on. Je to stejné, jako model Lamborghini, co se vejde na poličku. Má malé kličky u dveří, miniaturní stěrače, dokonce i zpětné zrcátko za předním sklem.

Běh je plný krátkých krizí, náhlých euforií, drobných klopýtnutí i nepříjemných pádů. Někdo běží, aby se poměřil s druhým, jiný běží sám a nikoho nepotřebuje, další běží po boku druhého.
Někdy člověk sotva popadá dech a druhdy má sil na rozdávání.

Běh je jako život.

Je lepší běžet pomalu, klopýtat a padat, než neběžet vůbec.

Vyoraná myš

středa 25. června 2014













Když někdo na někoho hledí zmateně či překvapeně, bývá nezřídka počastován přirovnáním k myši, jež právě opustila svoji vyhřátou komůrku v útrobách země a to způsobem značně bizarním - vyoráním.
Jelikož se orbě prakticky nevěnuji, mohu si průběh takového procesu pouze představovat.

Myška právě ulehá do svého pelíšku v dírce uprostřed pole, když tu se najednou země zachvěje a na stropě se začnou objevovat malé pukliny. Než se vyděšená myška stačí rozkoukat, komůrka se s ní otočí a hlodavec se i s pelíškem válí uprostřed oraniště a hledí na vzdalující se pluh tažený hlučným traktorem.

Práce mimických svalů u hlodavců dosud nebyla předmětem mého zkoumání. Přesto si dovolím tvrdit, že výraz tváře myši před vyoráním i po této hrůzné zkušenosti se nebude výrazně lišit. Nechápu proto, odkud se celé zmiňované přirovnání vzalo, ale počítám, že za ním bude stát spíše fantazie, nežli empirická zkušenost našich předků.

Vyoraná myš se podle mě tváří úplně stejně jako myš nevyoraná, proto - až vás zase někdo připodobní k vyoranému savci - nic si z toho označení nedělejte...

...klidně se znovu zavrtejte do země a vězte, že další orba nepřijde dříve, než za rok.