Babí léto

úterý 26. srpna 2014













Babí léto začalo netradičně brzy. Světlem zalitá krajina plná barev, stromy v alejích se ohýbají pod tíhou sladkého ovoce a vzduch nasycený sluncem, které už ale nepálí, jen příjemně hřeje.

Proč je to léto zrovna babí? Na americkém kontinentu podobným klimatickým jevům během přelomu léta a podzimu říkají léto indiánské. Snad pro ty barvy, které připomínají pestré odstíny na tvářích dávných obyvatel těchto krajin. U nás je léto babí. Je to snad pro to, že je v těchto dnech letní období, ta krásná žena plná síly a energie, už v trochu pokročilejším věku a ztrácí sílu? Je-li to tak, je to označení trochu nefér. Ta pomyslná žena v tomto období dozrává do toho nejkrásnějšího věku. Vydává svoje plody a je pastvou pro všechny lidské smysly.

Ne, že bych se nějak hluboce zabýval etymologií slovního spojení babí léto, ale jako přijatelná varianta na mne působí vysvětlení uvedené už v Ottově slovníku naučném. Podle něj za označení babí léto mohou
...jemné pavučiny za jasného počasí v září jednotlivě nebo v chumáčích ve vzduchu poletující...
Tato vlákna připomínající dlouhé vlasy šedivé stařenky byla a jsou sama o sobě označována jako babí léto. A jelikož jsou charakteristické právě pro toto zářijové počasí, babím létem myslíme i tyto slunné dny na sklonku léta.

Ať už je to s tou babou v názvu jak chce, je to pro mne nejkrásnější období roku. Užijme si hřejivou dlaň té nádherné zralé ženy, ještě než se zahalí do ledového závoje a my se před jejími doteky budeme schovávat pod vrstvy teplých oděvů.

Ahoj!

čtvrtek 21. srpna 2014
















Jsou jisté věci, které mě dokáží znervóznět. Jako třeba když jedete v cizím výtahu a uprostřed jízdy se ozve divný praskot, nebo když musím na silnici předjíždět vůz řízený postavou v čepičce či klobouku (hlavně na Dušičky). Pak jsou ale situace, které by na první pohled žádné neblahé tušení vyvolávat neměly a přece se tak děje.

Čtu si noviny a zdálky ke mě doléhá vřískot hrajících si dětí. Dokud je hluk takový, že lze obtížně vnímat čtený tisk, není se čeho obávat. Moje nervozita se dostaví ve chvíli, kdy vřeštění ustane a rozhostí se ticho. To totiž nikdy nevěstí nic dobrého. Nejhorší ale je, že to ticho si jeden uvědomí až po drahné chvíli. Člověk se začte (konečně to jde, jelikož je ticho) a najednou mu tělem proletí elektrický šok. Uvědomí si, že není nic slyšet a to už pěkně dlouho. Nastává běh do dětského pokoje a vteřina pravdy.

Po otevření dveří bývá zpravidla k vidění podlaha natřená vodovou či jinou barvou, případně pokrytá souvislou vrstvou malých korálků, nebo papírků nastřihaných na pravidelné kousky 5x5 mm... anebo jiný projev dětské tvořivosti, která způsobila onen nápadný útlum hluku v domě.

Je ale ještě jedna věc, která dokáže rozhodit moji jindy tak flegmatickou povahu. Je to chvíle, kdy mě dítě z ničeho nic pozdraví. Je jedno, je-li to dítě vlastní, či cizí. Je to prostě signál k tomu, abych se začal pídit po tom, co provedlo. Nemyslete si, u nás doma děti vedeme k slušným způsobům. Teď ovšem nemám na mysli pozdrav po příchodu ze školy nebo venku na ulici. Myslím tu situaci, kdy je pozdní odpoledne, já projdu kolem dětského pokoje a zaražená malá postavička vyštěkne "Ahoj!"...

V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.

Zkontrolovat ruce za zády (nenajdu-li marihuanu).
Spočítat děti (nedošlo-li ke ztrátám).
Zkontrolovat kapsy (nejsou-li tam řezné zbraně)...

....a nakonec člověk s velikou úlevou zjistí, že jen vylili vodu z akvarelů po celém stole...

Byl jsem tak blízko...

pátek 15. srpna 2014










Byl jsem tak blízko. Mohl jsem vyhrát příští soutěž nejlepšího snímku roku National Geographic (přinejmenším). Chybělo tak málo...

Zrovna jsem běžel... stalo se to kdesi mezi sedmým a osmým kilometrem, tam, kde se cesta malebně kroutí a zároveň nepřátelsky zvedá, jako by se chtěla dotknout vrcholků stromů, které ji obklopují. Přes slané pramínky proudící z čela do mých očí jsem zahlédl neuvěřitelný výjev. Při kraji cesty byl slimák. Uznávám, samotný slimák při kraji cesty není nic výjimečného, jsou jich všude tuny. Ale tenhle slimák kouřil. Fakt... Z pusy mu trčel nedopalek a on ho labužnicky okusoval. Vypadal jako ostřílený kuřák. Ten výjev mám pořád před očima. Trvalo mi ještě několik kroků, než mému mozku došlo to, co viděly oči před pár okamžiky. Zastavil jsem se a zalitoval, že s sebou nemám foťák. Přestože to dělám nerad, rozhodl jsem se zvěčnit onen výjev pomocí telefonu, protože "něco" je pořád lepší než "nic". Ten pohled byl natolik fascinující, že by mi kde kdo odpustil i nedokonalost formy, kterou jsem toho kuřáka zachytil.

Popadl jsem upocený telefon a z uší vytrhl sluchátka. V tu chvíli ke mě dolehl podivný zvuk. Byl to dunivý hřmot, jehož intenzita jako by narůstala. Na této cestě jsem ještě nikdy nepotkal motorové vozidlo, takže dokud zpoza zatáčky nevyrazil rozjetý traktor s vlekem, myslel jsem, že slyším bouřku.

Pud sebezáchovy na mě křičel, abych uskočil do trávy vedle cesty, a tak jsem z tohoto bezpečného místa už jen sledoval, jak se kouřící slimák pomalu mění na hnědou skvrnu s nedopalkem.

Nový výjev jsem raději nefotil. Pochybuji, že bych díky němu vyhrál snímek roku.

Byl jsem tak blízko...
_______________________________________________

P.S.: Myslím, že nešlukoval... spíš přede mnou jen tak frajeřil.
P.P.S.: Snímek v úvodu je ilustrační a zachycuje jiného slimáka v úplně jiné situaci (kterak se chystá na naši úrodu cuket)

Pár slov k běhu (za běhu)

sobota 9. srpna 2014


Je zvláštní, jak hluboko se mohou v člověku usadit některé zážitky z dětství nebo raného mládí ("kolena výš, ruce, dopadej na špičky!")...

Běh je pro mě meditací. Miluju běh o samotě. V přírodě. Člověk má jedinečnou možnost obrátit se sám do sebe, přemýšlet i nad věcmi, na které jindy nemá čas nebo odvahu.

Nikdy jindy jsem nedostal tolik nápadů, jako při běhání (na druhém místě je vana a toaleta). Ještě nikdy mi sprcha nechutnala tak, jako po hodinovém běhu. Ještě nikdy mi oběd nevoněl tak, jako po té úžasné sprše.

Dlouhá léta se snažím svojí ženě popsat dojmy z mých pohybovo-meditačních dýchánků. Neúspěšně. Jsou nepřenosné. Doufal jsem ale, že budou dostatečnou motivací k tomu, aby vyběhla a nasbírala svoje vlastní pozitivní zkušenosti. Trvalo to 8 let... Nakonec to za mě udělal Dušan (dík!). Prostě dostala chuť a nazula boty.

Já už jen vysvětlil, že běh může mít více podob (kolena výš, dopadej na špičky....!). Ta podoba, kterou znám já, je trochu více punková. Běhej, když máš chuť. Běhej v tempu, které cítíš. Kašli na pravidla. Dopadej tak, jak ti nohy narostly. Nezávoď a ponoř se do sebe.

Je zvláštní, jak hluboko to v ní bylo... ale je to pryč.

_______________________________________________

Pod čarou: Někdy běhám jen tak... poslouchám ticho kolem sebe, slyším svůj dech a tlukot vlastního srdce. Jindy mám chuť na hudbu. Miluju muziku, ale v běžném dni není tolik času si ji v klidu vychutnat. Dnes jsem ji měl opět na hlavě. Chtěl jsem si jen lehce zaklusat... Ten rytmus je ale neúprosný. Nedokážu se z něj vymanit. Řídí moje kroky, moje tempo. Zkuste vyběhnout kopec a poslouchat toto...

Monkey Wrench by Foo Fighters on Grooveshark

Podomní prodejce

čtvrtek 7. srpna 2014

Je neděle, krátce po poledni, začten do knihy ležím a užívám si poobědovou siestu. Moji meditaci přerušuje klepání na dveře. Čtu dál, ale na půl ucha vnímám rozhovor mezi naším "hostem" a moji ženou. Obsah vět sice nemohu slyšet, ale z intonace a hlavně kadence řeči je mi jasné, že k nám zavítal podomní prodejce.

Neochotně odkládám knihu a jdu se vložit do rozhovoru, neb podomní prodejci jsou u nás doma moje parketa. Přicházím v momentě, kdy usměvavá atraktivní dáma stříká mojí milované ženě už druhou dávku "parfému" na zápěstí.

Cesta s dětmi

pátek 1. srpna 2014










Tiše závidím rodinám, které se vydávají na dlouhé cesty s dětmi. Ty většinu času prospí a po zbytek doby poslouchají audio pohádky a hledí z okénka. Posádka vpředu se nerušeně věnuje řízení a kochá se okolní krajinou.

U nás je tomu jinak. Jízda do Chorvatska je asi tak reálná jako výprava za polární kruh. Naše dojezdová vzdálenost zdaleka nedosahuje hranic naší země a končí někde v oblasti Kokořínska. Jakákoliv delší cesta si vybírá svoji nemilosrdnou daň v podobě materiálních i jiných škod, nevyjímaje újmy na zdraví.

Pro ilustraci přikládám přepis desetikilometrového úseku jedné z našich cest:
km 1: Křečovitě svírám volant a opakovaně domlouvám dětem, aby nekopaly zezadu do sedačky.
km 2: Bety chce čůrat.
km 3: Uhýbám manželce, která se snaží ze svého místa vysušit zadní sedadlo (kdo jim dal tu lahev s vodou??).
km 4: Snažím se nestranně rozsoudit boj o hopíka, který kdysi zapadl mezi zadní sedačky, dnes se znovu objevil a který nutně potřebují obě děti (samozřejmě současně).
km 5: Silou vůle držím vůz ve svém jízdním pruhu, šátrám za zády  po podlaze a hledám plyšáka, který tam upadl a bez kterého prostě v jízdě pokračovat nemůžeme!
stále km 5: Bety se připomíná, že jsme jí ještě nezastavili na čůrání.
km 6: Vypínám rádio, jelikož hluk ve voze začíná atakovat práh bolesti.
km 8: Popadám hopíka a vyhazuji jej otevřeným okénkem do polí.
km 10: Bety potřetí upozorňuje, že chce čůrat. Začínám jí to věřit a stavím u krajnice.

Stejně mi ale stojí za to podstupovat tuto torturu znovu a znovu. Je to jen malá daň za ty krásné chvilky, které nás čekají tam v dáli... někde těsně před Kokořínem.