Velikonoce...

středa 30. března 2016

Velikonoce jsem zazdil. Přesněji řečeno jsem je probetonoval. Nevěřili byste, jak uklidňující činnost je skládání kamenů do betonového lože. Nořil jsem prsty do té mazlavé hmoty, hladil každý kámen a přitom se mi vybavovaly chvíle, kdy jsme je se ženou a dětmi sbírali po všech koutech našeho kraje.

Když už jsme u těch Velikonoc - jako každý rok jsem si zase nemohl vzpomenout, jak se pletou pomlázky... jak to jen ti předkové dělali bez youtube.com??

Nakonec vše dobře dopadlo a nic jsem nespletl. Vlastně jsem spletl dvakrát osm proutků. Prostě jsem to upletl a přitom nepopletl (vy mi rozumíte, ne?)...

Holky byly na koledě celkem úspěšné a spravedlivá dělba (ony sladké, já vejce) má za následek, že už mi vajíčka lezou i ušima...

Přechod na letní čas mě jednou zabije. Večer nemohu spát a ráno jsem jak přejetý. Po chvilkách pracuji na knize, kreslím, cvičím, běhám bok po boku se ženou, raduju se... Jaro je tu!

Já nevím,...

čtvrtek 17. března 2016

... že se nechám vždycky tak snadno ukecat.

Ženě ve škole vybouchl král. Tedy ne, že by někdo explodoval, ale nenašel se dobrovolník, který by zastal postavu krále Knihomola I. během ceremonie zvané pasování na čtenáře. Pokud se domníváte, že jsem toho krále nakonec dělal já, musím konstatovat, že se nemýlíte.



Ve zkratce pár postřehů (třeba se vám budou hodit, nikdy nevíte, kdy budete komu dělat krále):

- Hermelín kouše.
- Paní učitelky nemají rády, když o nich králové hovoří jako o letitých členkách jeho družiny.
- Pumpky škrtí v rozkroku.
- Korunu je dobré podlepit gumovým těsněním. Člověk si tak ušetří řadu trapných pádů symbolu moci z hlavy.
- Umělé vousy smrdí.
- Černý plnovous v kombinaci s dlouhou parukou může evokovat Rasputina (s přihlédnutím k předchozímu bodu silně doporučuji vousy úplně vynechat).
- Děti milují masky, ať už v nich člověk vypadá sebevíc jako debil.

Užili jsme si to!

Na Marsu...

čtvrtek 10. března 2016

...trvá den 25 hodin. Věděli jste to? To je sen mnoha z nás. Kolikrát už jsem tu vousatou větu slyšel (a taky vyslovil): "Kdyby tak měl den alespoň 25 hodin". JENŽE...

zdroj: NASA


...nedávno jsem tu větu odmítl vzít jen jako povzdech nad nedostatkem času a reálně se nad jejím obsahem zamyslel (bylo to ve vaně). Kdyby náš den byl opravdu o hodinu delší, stihl bych toho skutečně více?
Nevím, jak to máte vy, ale moje nestíhání má svoje prameny ve fyzických limitech mého těla a mozku. Jinými slovy čas není ten hlavní problém. Problém je ten, že v určitou fázi dne prostě musím nechat činnosti, kterou dělám, protože na ní už jednoduše nemám sílu. Musím se proběhnout, čučet na blogy, nebo zalézt do vany (a tam vymýšlet takovéto pitomosti).

Stěžovat si na nedostatek času je vlastně rouhání proti přírodě. Nevím, jestli by někdy kozu nebo ptakopyska napadlo, že "nemá na něco čas"... Asi ne. Než jsem opustil vyhřátou vanu a trochu se usušil, pochopil jsem, že chybu dělá člověk (tedy já) a ne planeta Země a její rotace.

Od zítřka si do diáře píšu jen tolik úkolů, kolik jsem schopen zvládnout od rozbřesku do soumraku. A když se náhodou přecením, nebudu mít výčitky, že si úkol škrtám a posouvám na následující den. Nemá cenu pokoušet se ohýbat časoprostor. Mnohem lepší bude jednou provždy pochopit, že jsme součástí planety, na které žijeme a přijmout "její pravidla", ne se snažit razit svá vlastní. Jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží (nejspíš do příští uzávěrky)...

P.S.: Ono těm Marťanům není vlastně ani co závidět. Mají o hodinu delší pátek třináctého, denní půst a den před výplatou!

Amity GAIGEOVÁ: Schroder

pátek 4. března 2016

Někdy začnu číst knihu tak, že ji vezmu do ruky, nalistuji začátek první kapitoly a prostě jí dám šanci. Jednu jedinou šanci. Zabodnu oči do prvního řádku a začnu číst. Jsou jen dvě možnosti, co může následovat. Buďto mi ona kniha v ruce zůstane, nebo ji zavřu a nenávratně odložím. Román Schroder Amity Gaigeové je ten první případ.

Vypráví příběh o muži, který... ne! Moment. Onen muž sám vypráví svůj vlastní příběh. Spíše řečeno sepisuje zpověď. Ještě přesněji řečeno píše vlastní obhajobu. Obhajobu před svou manželkou, před sebou samým a před soudem, který ho čeká. Posloupností nezastavitelných událostí se totiž z idylického života muže, ženy a jejich dcerky stane život osamotě. Život, během něhož se snaží získat více času s vlastním dítětem. Času, o který je dva připravil rozvod a soudní nařízení.

To, co začne jako nevinný výlet, se velmi rychle přetransformuje v únos vlastního dítěte, který si ovšem oba aktéři užívají jako dobrodružnou dovolenou. Alespoň zpočátku. Dramatičnost se do jejich příběhu vkrádá po špetkách a nenápadně, až nakonec zhoustne do podoby napínavého děje, ve kterém jde o život.
Amity Gaigeová úžasným způsobem propracovala postavu hlavního hrdiny - muže, který miluje svoji dceru a konec konců stále ještě i svou manželku. Přesto, že se autorka velkým obloukem vyhnula jakémukoli patosu, je kniha nesmírně emotivní. Čtete zpověď hlavního hrdiny a hlavou vám proudí stejné myšlenky, které se budou honit v hlavách soudce a poroty, před kterou za nedlouho stane... Milující otec, pitomec, který nechal věci zajít příliš daleko, nebo odsouzeníhodný zločinec?