Rozhovor

čtvrtek 11. května 2017

V poslední době bývám svědkem opravdu bizarních rozhovorů. Tak třeba onehdy na poště, kde se občan turecké národnosti (bez znalosti češtiny) domlouval s paní za přepážkou (bez znalosti cizích jazyků):

"Vaše jméno."
"Eee?"
"Jméno! Jak vy jmenujete," paní zuřivě gestikuluje a prstem ukazuje na muže s nechápavým výrazem.
"Aaaa," nastává moment prozření, pán cosi píše na lístek a podává jej do okénka.
"Datum narození."
"Eeeee?"
"Narodil! Vy! Kdy! Datum!" žena jednou rukou ukazuje na své porodní cesty a druhou na stolní kalendář.
Muž opět píše na lísteček a podává jej ženě.
"Trvalé bydliště."
"EEEEEEE?"
"Bydliště! Kde! Vy! Dům! Adresa!"
"Aaaaa," papírek se plní změtí znaků.
"Národnost."
"EEEEEEEEEE?"
"Národnost! Kde, vy! Sakra práce!" žena prokazuje nebývalou schopnost improvizace, vytahuje jeden z výherních losů, které zdobí její okénko a poklepává tužkou na naši státní vlajku.
"Aaa! Turkiš!" 
"Turek, co? To sem si myslela. A teď poslední otázka: Jste politicky exponovanou osobou??"

"EEEEEEEEEEEEEE!" vypravil jsem ze sebe a opustil frontu.

Letáky jsou kravina

čtvrtek 4. května 2017

zdroj: leták LIDLu
Miluji vandrování. Těžká krosna na zádech, civilizace v nedohlednu, volnost a svoboda. Pokaždé, když noční teploty přestanou atakovat nulovou hodnotu, popadne mě nutkavá chuť nazout pohory, sbalit spacák a placatku, sednout na první vlak a vyrazit vstříc romantice uprostřed divočiny.

Ve svých představách se probouzím na kraji skalního převisu, otevřená široká krajina pode mnou je zalitá zlatavými paprsky vycházejícího slunce a já stále ještě zavrtaný ve spacím pytli usrkávám horký čaj z plechového hrnku. Výjev jako z letáku LIDLu.

Dny běží a já cestou do práce nepřestávám hladit pohledem zelené brdské vrcholky na obzoru. Vyrazit uprostřed pracovního shonu je nereálné, a tak alespoň zvedám telefon:
"Musíme vyrazit, voe."
"Kamaráde, ty vole, už mě taky svrbí boty."

...ještě týž den se sejdeme ve třech nad půllitry s hustou bílou čepicí, vytahujeme osahanou mapu Klubu českých turistů, která voní opečenými špekáčky a s blaženými výrazy plánujeme každý kilometr. Koncentrované štěstí. Už abychom tam byli, chlapi.

Víkend se po nekonečných pěti dnech přiblíží a my konečně sedíme ve vlaku plném studentů s kufříky. Oni jedou do svých domovů, my ty svoje právě opouštíme.

Scénář? Pokaždé stejný: radost že jsme zase spolu, že máme pořád o čem mluvit i mlčet, že nám pořád chutná točené pivo a že ještě stále umíme dýchat divoký vzduch.

Ani nevím, kdo první únavou zavřel oči. Jediné, co si pamatuji, je hlučný bažantí křik těsně vedle mé hlavy, který mne každých dvacet minut vytrhává ze sna. Je pět hodin ráno a já mžourám jedním okem na zataženou oblohu nad sebou. Zlatý rozbřesk zůstal někde na stránkách letáku i s horkým čajem, který mi do spacáku nikdo nepřinese. Abych si onen vysněný nápoj připravil, budu muset vylézt do té zimy, nazout rosou promočené boty a pak půlhodiny postávat u vařiče. Chce se mi na záchod, bolí mě záda a jsem pekelně nevyspalý. Realita mne dohonila a já si vybavuji, že takto vlastně vypadá každé ráno uprostřed divočiny.

Výjevy z letáku jsou kravina.

Ráno ve spacáku nikdy není idylické.

"Brý ráno," z druhé strany vyhaslého ohniště na mě mžourá rozcuchaná hlava.
"Dobrý ránko," nemohu se neusmát.
"Ty voe, kucí, to zas byla noc."

Je nám krásně. I bez čaje. I bez hřejivých paprsků. I s bolehlavem. Prostě krásně.

Jak říkám. Letáky jsou kravina.